• Detail
• Seznam míst
• Mapa

Turistická chata nesoucí název „Masarykova chata na Beskydě“, za jejíž vznik lze vděčit Klubu českých turistů Moravská Ostrava, byla budována v letech 1923 až 1924. Nacházela se pouhé 2 km východně od známého turistického střediska Bumbálka (895 m.n.m.), v sedle na hraničním hřebeni mezi Českem a Slovenskem v Moravských Beskydech. V nářečí kraje znamená slovo „bezkydy“ místo s vykáceným porostem a právě podle tohoto místa je pojmenováno celé beskydské pohoří. Nejen díky nádhernému výhledu a zachovalé přírodě se Masarykova chata stala oblíbeným cílem turistů a výletníků, mimo jiné i Petra Bezruče. Jako mnoho jiných ryze dřevěných turistických chat v Beskydech, i tuto stihl v roce 1952 požár, který ji zcela zničil. Z chaty zůstaly jen rozvaliny základové podezdívky. V 70. letech došlo nedaleko původní chaty ke stavbě nové, která i nadále nese původní název. Dnes lze Masarykovu chatu nalézt na červené trase vedoucí z Bumbálky na Kmínek. Z chaty a jejího okolí je dobrý výhled na Moravu, Slezsko a část Slovenska. V roce 2013 došlo k rekonstrukci celého objektu a rozšíření chaty o další prostory. Přístupová cesta je označena červeným turistickým značením - Beskydská magistrála. V okolí naleznete rozhlednu Sůkenická, národní přírodní rezervaci prales Salajku a spoustu dalších turisticky zajímavých míst. 

Tyto rozsedlinové pseudokrasové jeskyně, dnes již většinou zasypané, se nacházejí v masívu hřebene Gírové (840 m.n.m.). Leží na jižním svahu asi 150 metrů pod vrcholem, nad turistickou chatou a jsou ojedinělým přírodním úkazem v Těšínské části Beskyd. Vypráví se, že se zde v časech Jánošíkových skrývali zbojníci. V jiném období sloužily skály čertům, kteří tady hodlali ve svých kamenných mlýnech „mlít“ neposlušné lidstvo. Pravidelně zde také přelétávaly a snad i přistávaly čarodějnice. K tomuto místu nevede žádná turistická značená cesta, tak se musíte orientovat podle mapy. Když odbočíte z turistické cesty brzo, projdete ke mlýnům obyčejným smrkovým lesem, ale pokud popojdete o pár desítek metrů dále, budete si cestou nahoru připadat jak v Jurském parku. Přístup je možný od chaty Gírová, neznačenou stezkou kolem ohniště vstoupíme do lesa a pokračujeme stezkou až ke skalám. Po prohlídce pokračujeme stezkou ve stejném směru (od chaty) nad skalami dále až dorazíme na zelenou značku u lyžařského vleku. A co je v Čertově mlýně nejatraktivnější? Je to několik jeskyní, které si může každý prohlédnout zvenku. Jsou probádané speology, u většiny jsou hlavní směry puklin kolmé a proto pro běžného návštěvníka nebezpečné. Je tam však i puklinová jeskyně, která je pro děti a štíhlejší osoby průchozí. Je asi 9 m dlouhá, v polovině své délky se lomí a stoupá nahoru k východu. Skály jsou využívány především horolezci, kteří si tady zkouší své dovednosti.

Poslední zalednění zanechalo v okolí Frýdku-Místku zřetelné stopy. Kromě utváření reliéfu krajiny jsou pro veřejnost nejzajímavější bludné balvany a lokální pískovny. Jednou z nich je i ta v Hodoňovicích, a může za ni doba ledová ve čtvrtohorách. Proudící voda, vytékající z ledovce při tání, unášela písek a štěrk. Ty se pak usazovaly v různých sníženinách, a nebo jezerech, které vznikly tím, že ledovec přehradil odtoková údolí. Vznikla tak ložiska glacifluviálních písků a štěrkopísků (glacifluviální = v přímé souvislosti s existencí vody z ledovce). Proto jde většinou o menší lokality. Dnes se zde již netěží a tak dochází k zarůstání nálety dřevin. Pískovna je nyní využívána milovníky motosportu a airsoftu.

Horská chata Kmínek je situovaná na Slovensko-České hranici na hřebeni Kysuckých Beskyd přibližně 5 km od hraniční obce Makov. Tato chata se nachází v příjemné nadmořské výšce 872 m. n. m, což umožňuje jejím návštěvníkům aktivní turistiku ať už v létě nebo v zimě. Celoroční provoz chaty nabízí návštevníkům bohatý program ke strávení volného času. Okolí chaty poskytuje výborné podmínky pro milovníky zimních sportů, zimní a letní turistiky, možnost sběru lesních plodů anebo pozorovaní lesní zvěře, či ptactva. Chata nabízí ubytování, možnost koupání ve venkovním bazénu, sudu, dětské hřiště a bohatou kuchyni. Mimo jiné byla na Kmínku dlouhou dobu chata ROH Ostroje Frýdlant, jak se firma, ze které se vyčlenila slévárna GIFF, kdysi jmenovala.

Hrad Rožnov byl postaven okolo roku 1267 olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburka. Jeho funkcí byla ochrana hranic s Uhry (dnešním Slovenskem). Pro jeho stavbu bylo vybráno vhodné místo na vrchu Hradisko (522 m n. m.). Hrad byl od 14. do 17. století několikrát rozšiřován. První zmínka o hradu byla objevena v listině Voka z Kravař, později byl v majetku pánů z Cimburka a na konci 15. století pánů z Pezinku. V roce 1505 jej získali Kunštátové a roku 1526 Jaroslav ze Šelenberka. V roce 1535 získal hrad Jan z Pernštejna, ale již v roce 1539 byl z příkazu krále Ferdinanda I. obsazen a pobořen, neboť se na něm usídlila loupeživá tlupa. Později byl hrad provizorně opraven a ještě v roce 1660 sloužil panským úředníkům. Na konci 17. století byl opuštěn úplně. Zkázu hradu dokonali sami obyvatelé Rožnova. Ve druhé polovině 19. století dostali povolení obecního úřadu zbytky hradu rozebrat pro stavby svých obydlí ”aby také nějak té památky oučastní byli". Jádro hradu je tvořeno dvojicí proti sobě postavených paláců, mezi nimiž je umístěno prostorné nádvoří. Přístup do jádra byl umožněn branou v jihovýchodní části jádra. Na severní straně pod jádrem se rozkládalo menší podhradí, které zajišťovalo hospodářský chod hradu. Hrad ze tří stran obklopuje mohutný příkop a val, na několika místech dokonce zdvojený. Výrazné zříceniny na hradě nehledejte. Nejzachovalejší a nejfotografovanější je vnitřní stěna západního paláce s dochovaným vstupem. Z východního paláce mnoho nadzemního zdiva nezbylo, stejně jako z ostatních částí hradu. Od roku 1964 je chráněný jako kulturní památka.

Megonky (též uváděno jako Megoňky) je přírodní památka, evidovaná ve státním seznamu zvláště chráněných území Slovenské republiky. Chráněné území se nalézá v Turzovské vrchovině na severozápadním Slovensku jen několik desítek metrů od česko-slovenské státní hranice. Naleziště bylo odkryto při těžbě v lomu roku 1988. Původně se v lokalitě nacházely asi tři desítky těchto kamenných útvarů o průměru od 0,3 do 2,6 metru, některé byly po objevu odvezeny jako rarita na různá místa v okolí. Pískovcové koule v bývalém kamenolomu jsou ojediněle vyvinuté projevy kulovité odlučnosti flyšových sedimentů. Výskyt kamenných koulí se váže na bukovecké pískovcové pásmo, táhnoucí se napříč zdejším česko-slovenským pohraničím. Po objevení neobvyklých koulí se v kraji rozšířily různé pověsti o jejich původu a vlastnostech. Někteří obyvatelé si je nosili domů, protože věřili, že kamenné koule navracejí ženám plodnost, nebo tyto útvary rozbíjeli kvůli domněnce, že by uvnitř mohlo být zlato. Objevily se i pověsti, že kamenné gule jsou památkou na návštěvu mimozemšťanů.

Nádrž na plavení dřeva pochází z 19. století, bližší údaje o vzniku nejsou známy. Vznikla pravděpodobně v souvislosti s budováním dalších arcibiskupských klausů v oblasti Čeladná-Ostravice (dnes součást území Staré Hamry) a Bílá. Ve 20. letech opuštěná, v 70. letech rekonstruovaná pro potřeby vodního díla Šance-Řečice k zachytávání splavenin, což se nakonec příliš neosvědčilo. Menší opravy zaznamenala především po roce 1989. Během nich byla asi 10 m široká zděná hráz vyplněná zeminou s výpusťmi a přeměněna tak na běžnou retenční nádrž s jediným odtokem bez funkce navyšování vodní hladiny níže po proudu. Údaje katastru nemovitostí uvádí 13,5 tis. metrů čtverečních, což je celá plocha někdejšího klauzu i s okolními břehy. Vzhledem k příslušnosti povodí Panského do Velkého potoka je považována za součást Starých Hamer, ve skutečnosti po Panském potoce probíhá hranice katastrů a nádrž patří do Čeladné.

Budete-li u Raškova kamene, budete stát u korálového útesu. Tedy alespoň u jeho malého kousku. Tento kamenný blok z bělostného vápence se ve druhohorách odtrhl od korálového útesu daleko na jihu, sesunul se do mořské hlubiny a ve třetihorách byl přesunut sem. Jeho okolí proto tvoří slíny, jíly a vápence bašského souvrství. Dnes tu ční nad údolím jako přírodní útvar Raškův kámen (492 m n. m.) a je skutečnou perlou kopřivnických hor. Jeho bělostná barva upoutá už z dálky a upozorňuje nás na to, že je tvořen štramberskými vápenci (kopřivnické vápence jsou křídového stáří a načervenalé). Na nejvyšším místě skály byl v roce 1952 vybudován železný vyhlídkový můstek. Jeho výška nad přístupovou cestou je 50 m. Z můstku se naskýtá úchvatný pohled ve směru ke štramberskému Kotouči, na masiv kopřivnických hor s Červeným kamenem a na část města Štramberka. V okolí Raškovy skály se nachází tři památné stromy. V bezprostřední blízkosti skály roste výrazný Raškův buk. Pod skalisky Raškova kamene se nachází Ondrášův buk. Pověsti vyprávějí o zbojníku Ondrášovi, který tudy chodíval z trhů ve Frenštátě. Buk Černých myslivců připomíná členy myslivecké družiny. Každý rozkaz, každý rozmar jejich pána jim byl zákonem. Unikátní vápencové skalisko je nazváno podle původního majitele okolních lesů zemana Rašky.

Hrad Šostýn (447 m n. m.) se nacházel na dohled od štramberského hradu, nejbližšího strategického bodu v řetězci opevnění sídel strážců Moravské brány. Gotický hrad se původně nazýval Schornstein (též Schauenstein). Koncem 13. století jej dal vystavět hrabě Jindřich z Hückeswagenu. Padací most a štíhlá válcová věž o průměru 6,5 m tvořila vstupní a zároveň obrannou část hradu. Následoval malý dvorek a strážnice pro posádku. Nejlépe se zachovalo obytné jádro hradu v jižní části nádvoří. Vnitřní hrad obepínal příkop a mohutný val. Podle pověstí právě na hradu Šostýně zosnovali plán rytíři, kteří se chtěli zbavit hraběte Hukvaldského – tyrana, jenž sužoval je i všechen lid. Hrabě Hukvaldský byl nalezen mrtvý, rytíři byli pochytáni a popraveni, hrad Šostýn byl zapálen a hrabě Chorinský se svou dcerou Adelheid z něj jen o vlásek unikl jisté smrti. Bylo to tak, či nebylo? Jisté je, že hrad byl v 15. století obléhán a dobyt. Vypálený a pobořený zůstal opuštěn. V polovině 19. století byl hrad ve vlastnictví zemanského rodu Rašků. Ze zdí hradu bylo vystavěno zemanství a továrna na hliněné zboží. V roce 1945 předešel do státního majetku. Dnes tvoří zříceninu dva okruhy valů s příkopy, základy válcové věže, pozůstatky mohutného paláce a jeho zčásti zrekonstruované sklepní prostory. Na nejvyšším místě zříceniny se nacházela památná Žižkova lípa. Stáří tohoto stromu bylo odhadováno na 200–250 let a obvod kmene ve výšce 130 cm činil 340 cm. Začátkem roku 2012 musel být strom pokácen, neboť došlo k rozlomení koruny a hrozil pád celého stromu. Za nejatraktivnější nález z hradu je považována tzv. Šostýnská venuše.

Bílá hora je tvořena karpatským flyšem, který se vyznačuje vrstvami pískovců, vápenců a jílovců, je nejvyšším vrcholem v úpatní části Podbeskydské pahorkatiny. Samostatný masiv nad Štramberkem a Kopřivnicí převyšuje své okolí o 160 m. S plánem vystavět kamennou mohylu s památníkem obětem první světové války, která by zároveň umožnila návštěvníkům Bílé hory co nejlepší rozhled do kraje, přišel MUDr. Adolf Hrstka, lékař a vlastivědný pracovník působící ve Štramberku, později i starosta, ve 20. letech 20. století. Kvůli nedostatkům finančních prostředků se však projekt nikdy nezrealizoval. Rozhledny se Bílá hora dočkala až na přelomu tisíciletí. Výstavba víceúčelové věže byla zahájena v říjnu 1999. Do provozu byla slavnostně uvedena 28. dubna 2000. Současná věž je moderní architektonickou konstrukcí a využívá symbolu struktury DNA. Ta se vine podél betonového dříku k vrcholu věže. Vyhlídková plošina je v nadmořské výšce 583 metrů (26 metrů nad zemí). V případě pěkného počasí je možné z rozhledny vidět Ostravu a nejvyšší vrcholy Beskyd a Jeseníků. Vlastní plošina rozhledny má nosnost 500 kg/m² a její užitná plocha je 42 m². Znamená to, že kdyby nebyl počet osob na věži omezen požárním předpisem, unesla by vyhlídková plošina najednou více než 200 dospělých osob. Věž je navržena tak, aby při rychlosti větru 176 km/h nečinila odchylka vrcholu od svislé osy více než 27 cm. Shodiště je tvořeno 134 ocelovými a 27 betonovými schody. Pro stavbu bylo použito 520 tun betonu a 39 tun ocelových konstrukcí.

Přírodní památka Korňanský ropný pramen představuje unikátní přirozený povrchový vývěr lehké ropy doprovázený výrony samozapalujícího se methanu a občasným bubláním. Vyhlášen přírodní památkou byl v roce 1984. Předmětem ochrany je aktivní přírodní povrchový vývěr ropy s pozvolným odtokem, doprovázený výronem plynu (CH4), dokumentující roponosnost flyšového pásma. Význam tohoto ropného pramene zvyšuje skutečnost, že se zachoval jako jediný z několika dalších menších výskytů povrchového výtoku ropy v regionu Kysuc a vůbec na Slovensku i ve střední Evropě. Typově se jedná o parafinickou ropu s nízkým obsahem olejů, malým množstvím aromatických uhlovodíků a asfalticko-smolných látek. Pramen se rozprostírá na ploše 0,171 ha. Na místě vývěru ropy se v minulosti uskutečnilo několik vrtů, ukázalo se však, že těžba by byla vzhledem k malému množství ropy ekonomicky náročná a nerentabilní. Ropný pramen dodnes nenašel žádné využití, je jen unikátní turistickou atrakcí. V blízkosti však bylo nalezeno ložisko zemního plynu, který může v budoucnosti sloužit k vytápění budov v obci. Podle dávné legendy byl pramen objeven díky pytlákovi, který při pronásledování zvěře zapadl do naleziště ropy. Pověst ze 17. století říká, že v lesích u Turzovky vyvěrala „černá voda“, z níž chodili pít čerti. Během druhé světové války využívali obyvatelé Korně toto palivo k osvětlení a vytápění svých příbytků, mazání kol vozů a obuvi jakož i k „léčbě“ kožních chorob dobytka.

Vrchol Kykulka (995 m n. m.) se nachází v Moravskoslezských Beskydech na pomezí obce Krásná a Malenovice. Na jih od vrcholu se v sedle nachází známá skautská kamenná mohyla Ivančena. Kykulka tvoří dvojvrchol s vrchem Muroňka, která se nachází severovýchodně od Kykulky. Na severozápadě pokračuje Kykulka horským ramenem s vrcholem Tanečnice. Výhled vrchol hory Kykulka nenabízí, ale v podvrcholové části je rozhled na jih na Lysou horu a z druhé části hory je výhled na Kyčeru a obec Janovice. Na severním úbočí vrcholku pramení Bystrý potok. A jak vzniknul její název? Kykulka (též Kykula, Gigula, Gigulka) znamená vrchol kopce, který je výrazný, odlesněný či hrbatý.

Hospůdka U nalitého pupence je vyhledávaným místem turistů a cyklistů při jejich cestě po Beskydech. Hostům nabízí čepované pivo Radegast i tradiční Kofolu. Děti nepohrdnou velkým výběrem nanuků a chlazených nealkoholických nápojů. Pro hladové je nachystána výborná letištní klobása nebo teplé jídlo dle denní nabídky. Součástí je venkovní posezení, kde turisté mohou nerušeně sledovat letecký provoz nebo jen tak se kochat krásným výhledem na okolní hřebeny beskydských hor, zatímco jejich děti se kloužou na skluzavce a hrají si v pískovišti. Letiště nabízí vyhlídkové lety ve větroni, v motorovém větroni nebo v motorovém letadle. Dále letiště nabízí základní a sportovní parašutistický výcvik, výcvik pilotů větroňů a motorových větroňů.

Velké Liščí díry jsou součástí širšího uskupení pískovcových skalních bloků, jehož hlavní část se nachází pod vrcholem zvaným Smrčina v masívu Lukšince pod Lysou horou. Liščí díry je název lidový, resp. se používá Lišči ďury. Kromě osamělých kamenů a menších skalních bloků do 2 m tvoří tři části, přičemž vlastní a nejrozsáhlejší Liščí díry se nachází v Ostravici nad č. p. 243 po levé dolní straně neznačené lesní cesty kolem kopce Smrčina. Nepříliš prudce spadají dolů do údolí Mazáku, směrem k enklávě Muchovice, tj. k Dolním Mazáckým skalám. Liščí díry ostatně představují stejný důsledek svahových pochodů, jaké daly vzniknout třeba právě Mazáckým skalám nebo Ondrášovým dírám na Lukšinci. Někteří pamětníci ještě v 80. letech 20. století tvrdili, že právě v hlavní části Liščích děr, tj. na Velkých Liščích ďurách, se nacházely až tři menší, cca 3 m hluboké jeskyně (pozůstatkem jedné by snad byl útvar zvaný Špunt). Po nich, nyní neznatelných mezi mnoha malými prohlubněmi, dostala oblast název a rozšířila se i na Horní a Dolní Liščí skály. Skály jsou minimálně navštěvovány, slouží jako boulderingové stěny pro poměrně nevelký počet horolezců.

Televizní vysílač Lysá hora stojí východně od stejnojmenného vrcholu Lysé hory (1323 m n. m.) v Moravskoslezských Beskydech. Stavba 78 metrů vysoké věže je tvořena třemi navzájem spojenými částmi. Hlavní část, tzv. objekt "A", je šestipodlažní budova kosočtverečného půdorysu, do jejíž střechy je vetknut ocelový tubus s otevřeným anténním nosičem vysílajícím devět programů dvou digitálních sítí. V této části budovy jsou umístěna veškerá technologická zařízení s anténními jednotkami na ochozech 3. a 4. podlaží.
Některé prostory tohoto objektu jsou pronajímány. Z jihovýchodu je k hlavní budově připojeno dvoupodlažní energetické křídlo, tzv.objekt "B" s VN transformátory a VN/NN rozvodnou. Poslední částí je podzemní východní křídlo-objekt "C", v němž jsou uloženy náhradní zdroje energie-dieselagregáty, které zajišťují napájení objektu v případě výpadku elektrické energie. K Radiokomunikačnímu objektu Lysá hora přináleží i vodní zdroj Zimný, jenž slouží k zásobování vodou pro potřeby objektu a dalších subjektů na vrcholu Lysé hory. Stavba televizního vysílače Lysá hora byla spojena s budováním sítě vysílačů druhého programu Československé televize v druhé polovině 70. let 20. století. Stavba byla postavena podle projektu pražského architekta Trnky a byla provedena stavebním podnikem VOKD Ostrava. Dokončena byla na začátku 80. let 20. století, přičemž pravidelné televizní vysílání bylo zahájeno 1. března 1980. Od roku 1988 pak televizní vysílač poskytoval okolním obcím i signál prvního programu Československé televize. Současným majitelem a provozovatelem objektu je akciová společnost Radiokomunikace, jako nástupnická organizace Správy radiokomunikací Praha.

Je to už přes 200 roků, co starý Martiňák holýma rukama postavil základy hospody na kopečku, která dodneška stojí daleko od ludí. Největší slávy sa jí dostalo, dyž začal jezdívať vlak z Ostravy do Čeladné. Zima bývala tuhá a hospoda po cestě jediná – proto svým světlem vábila všemožné besedníky a hutníky, kteří sa po šichtě vracívali dom z roboty. Roku 1927 hospodu kúpil Klub českých turistů. Netrvalo to dlúho a vypukla vojna. Hospoda byla tak dobře schovaná, že poslúžila partyzánom – udělali si v ní svoju základnu. V říjnu 1944 ju využil aj štáb 1. brigády Jana Žižky, který za svoju činnost v odboji život položil. Po vojně mělo stavení fůru majitelů, takých či onakých, z všeckých kútů země. Dnes horský Hotel Martiňák vzkvétá pod křídly Beskydy Resort. V roce 2016 sice hotel prošel kompletní rekonstrukcí, ale jeho historie i pravá valašská nátura zůstává pořád stejná. Nic jiného se nezměnilo – v klidu hor naleznou útočiště všichni, kteří si chtějí užít bezstarostné dny na pravé valašské dědině. Horský hotel Martiňák je postaven na rozcestí, které je nazýváno Pěticestím a můžete odtud podnikat výlety malebnou beskydskou krajinou po značených trasách na Pustevny a Radhošť, Čertův Mlýn, Podolánky přes Srdce Beskyd a Horní Bečvu.

Jezírko v nadmořské výšce 974 metrů vzniklo vyčištěním a prohloubením mokřadu v depresi terénu pod mrazovým srubem na jižním svahu sedla Tanečnice. V roce 1984 tuto úpravu provedli členové Pohorské jednoty Radhošť, jelikož jim bylo líto, že na těchto horách chybí nějaké to pleso jako třeba v Tatrách, a tak si jej sami vytvořili. Jezírko, které tímto vzniklo, nese název Mořské oko. Tůň je velice významná pro rozmnožování obojživelníků v této lokalitě. Pravidelně se zde vyskytuje zejména v jarních měsících čolek horský, čolek obecný a čolek karpatský. Mimo čolků je zde k vidění celá řada dalších obojživelníků a dalších chráněných živočichů. Mořské oko je rozcestí a orientační místo na žluté turistické trase a nachází se na západním úbočí vrcholku Milíč ( 698 m.n.m.), který se zvedá východním směrem od obce Karlovice. Rozcestník najdeme v oblasti lesa a na okraji bývalého lomu, který je částečně zatopený. U rozcestníku je zastřešené odpočinkové místo.

Ropice je hora v Moravskoslezských Beskydech, 5 km východně od Morávky a 6 km jižně od obce Řeka, zalesněná smíšeným smrko-bukovým lesem. Na vrcholu je kromě geodetického bodu také dřevěná socha Peruna, slovanského boha hromu, bouře a blesku, později ctěného i jako dárce úrody. Vysvětlující tabulka dodává, že Perun na Ropici je symbolem vzájemné tolerance a svornosti Čechů, Slováků a Poláků. Nenachází se zde žádná turistická chata, ani jiné zařízení. Severní svahy Ropice prudce spadají do osady Řeka. Jedná se o tzv. nivační kotel, obdobu ledovcového karu, který odvodňuje Ropičanka, vlévající se u Českého Těšína do Olše. Jižní svahy odvodňuje potok Slavíč, který se vlévá do Morávky jako vedlejší zdroj stejnojmenné vodní nádrže. Olše i Morávka se vlévají do Odry, kde se tedy setkává veškerá voda z Ropice. Vrchol a část svahů hory jsou od roku 2011 chráněny v rámci přírodní rezervace Ropice.

Chata Ropička nebo Chata na Ropičce se nachází na mýtině ve vzdálenosti 160 m jihovýchodně pod vrcholem Ropičky v obci Morávka. Chata je nabízena k pronájmu pouze celá fyzickým i právnickým osobám. Pro veřejnost není přístupná. Byla vybudována v roce 1924 na místě původní chaty z let 1911 až 1913 postavené polským klubem PTT Beskid, která však v noci z 3. na 4. dubna 1918 do základů vyhořela. Vzhledem k politické situaci oné doby vystavěl tento spolek novou chatu na jiném místě (Velký Stožek) a pozemek zakoupil Klub československých turistů ve Slezské Ostravě, která zde vybudovala chatu novou (základní kámen položen 25. 5. 1924, slavnostní otevření 5. 10. 1924). V roce 1950 byla chata začleněna do tehdejší státem organizované tělovýchovné jednoty, a později pod různé spolky a podniky, které si zde vytvořily svá rekreační střediska, veřejnosti většinou nepřístupná. Po roce 1990 chata opět často měnila majitele a sloužila stále více soukromým účelům než okolo procházejícím turistům. V přízemí turistické chaty je příjemná restaurace, v letním období doplněná o venkovní posezení. Kapacita činí 30 lůžek. K dispozici je centrální krb, kuchyňská a společenská místnost, herna, šipky, fotbálek. Dále pak jednací, zasedací a společenská místnost až pro 40 osob, finská sauna pro 6 osob, přívalová sprcha a vířivka pro 6 osob.

Dřevěnou rozhlednu na Landeku v obvodu Ostrava-Petřkovice vybudovalo v roce 1998 středisko Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Rada města Ostravy uvolnila na výstavbu vyhlídky, ukázek původního opevnění a naučné stezky na místě slovanského hradiště a pozdějšího středověkého hradu částku 318 tis. korun. Dvoupatrová čtyřboká věž s krytou vyhlídkou, na kterou se vystupuje po dvou žebřících s celkem 14 příčkami, dosahuje celkové výšky cca 7 metrů. Výhled se nabízí především na Ostravu a vzdálenější Beskydy. Zajímavostí je, že se rozhledna nachází na místě bývalého hradu ze 13. století založeného Přemyslem Otakarem II. (proto se lokalitě říká „Hradisko“). Dnes připomínají hrad pouze terénní propadliny. Lokalita je významná i z archeologického hlediska, neboť v reliéfu je možno sledovat působení lidské činnosti od gravettienu (mladší paleolit) - dokladované nejstarší využití černého uhlí u nás a naleziště Landecké Venuše, přes osídlení neolitické, osídlení lidem lužických popelnicových polí v mladší době bronzové, slovanské hradiště, hrad Landek založený pravděpodobně v 13. století, až po intenzivní dolování uhlí započaté v roce 1782, jehož pozůstatky jsou do dnešního dne patrné v podobě jam a poklesů (pinky) různých velikostí. Landek je vyhlášen Národní přírodní památkou.

Jedná se o kuželovitý vrchol 4 km východně od osady Visalaje. Leží na rozsoše Malého Polomu (1061 m.n.m.) směrem na Okrouhlici a Mituří, která pak spadá k soutoku Morávky a Nytrové. Vrchol porůstá smrčina s příměsí buku a jeřábu, místy dosadba jedle. Směrem k jihovýchodu (tj. k sedlu na Malý Polom) je od jara 2003 velká paseka (cca 150 x 150 m) s výhledem na Malý Polom. V nejvyšší části jsou pěkné vrcholové skalky, na strmém severním svahu pás mrazových srubů s výškou stěn až 10 m. Výhledy jsou omezeny lesem. Kóta není v mapách pojmenována. Severovýchodní svahy nesou název Zadní Polčany, ten je však společný i pro severní svahy Malého Polomu. Necelých 700 m severozápadně leží samota Kršle, což je i nejbližší pojmenované místo – odtud odvozen název Nad Kršlí. Podle mapy KČT 1:50 000 z roku 2001 je vrchol kótován a dokonce přes něj vede červená turistická značka. Tu ovšem v terénu v prostoru vrcholu nelze nalézt, neboť jej obchází ze severovýchodu.

Horní Mazák je pravděpodobně nejznámější skalní útvar v oblasti Moravskoslezských Beskyd. Jedná se o skalní pískovcový útvar vysoký 12-15 m, ležící přibližně v polovině cesty z vesnice Ostravice k vrcholu Lysé hory. Najdete jej nedaleko turistického rozcestníku na Butořance, na okraji kotle potoka Mazák. Skály se nenachází přímo na turistické značce, najdete je cca 200 m od rozcestí modré a červené značky nazývané Butořanka. Skály patří do území Chráněné krajinné oblasti Beskydy. V blízkém sousedství najdete přírodní rezervace Mazák a Mazácký Grúnik. Samotné skály však nejsou chráněny a jsou využívány jako cvičné horolezecké terény s obtížnostmi většinou okolo III. až IV. stupně. Pod skálami je dřevěná chata Tatranka, která patří horolezeckému oddílu Sokol Staré Město a slouží jako zázemí horolezcům. Veřejnosti není přístupná. 

Jde o věž s dvanáctimetrovou údolní stěnou a několik cca 6 m vysokých skalek rozmístěných ve svahu v lese v severním úbočí hřebene Velký Polom – Skalka. Je na ní cca 5 cest, v minulosti lezených výhradně s vrchním jištěním. Jako kotevní bod byl a stále je používán smrk rostoucí na vrcholu věže.

Slavíč je hora v Moravskoslezských Beskydech, nacházející se na území Lysohorské hornatiny, východně od vodní nádrže Morávka. Vrchol ve výšce 1054 m n. m. je zalesněný, s omezenými výhledy na okolní masivy a na Slezské Beskydy. Na vrchol nevede žádná značená cesta, jen neznačená cesta od stejnojmenné turistické chaty (3 km) nebo z druhé strany od vodní nádrže Morávka (4 km). Na zmíněné cestě, asi v půlce cesty mezi hlavním vrcholem a chatou Slavíč, se nachází i vedlejší vrchol, nazvaný autory projektu Tisícovky Čech, Moravy a Slezska jako Slavíč - JV vrchol, s výškou 1011 m n. m. Alternativní název je Nad Loryškou, podle lovecké chaty Loreška v severovýchodním svahu. Turisty je navštěvována zejména východní část masivu, kde se nachází zmíněná Kolářova chata Slavíč, kolem které vede červená, zelená a modrá turistická značka. V letních měsících jsou svahy Slavíče hojně porostlé borůvkami. Název Slavíč je uváděn na mapě z roku 1674. Chata na východním svahu vrchu (Kolářova chata) byla vybudována německým turistickým klubem roku 1898. Tento klub založil turistické chaty i na Lysé hoře, Bílém Kříži, Javorovém vrchu, Čantoryji. Výhled ze Slavíče je na údolí Lomné a na Mionší. Slavíč je oddělen ze severovýchodu údolím potoka Slavíč a jižně potoka Nytrová, který se vlévá do Morávky. 

Travný je mohutná hora nacházející se v Moravskoslezských Beskydech, 3 km jihovýchodně od obce Krásná a 4 km jižně od obce Morávka. Vrchol, ležící ve výšce 1202 m, je částečně zalesněný, s rozhledem západním průsekem na Lysou horu, k severozápadu na Frýdek-Místek, Ostravu a okolní obce a k severu na hřeben Prašivá – Javorový. Na strmém západním svahu Travného se na ploše 154,85 hektarů nachází přírodní rezervace Travný se zbytky přirozených porostů bučin a jedlobučin. Rezervace začíná u břehů Mohelnice ve výšce 530 m n. m. a končí až na vrcholu ve výšce 1202 m n. m. a ilustruje proměnlivost lesů v závislosti na nadmořské výšce. V nejnižší výšce tvoří les především kyselé bučiny, s rostoucí výškou se zvyšuje zastoupení smrku a porost se postupně mění na smrkové bučiny a v nejvyšších polohách na tzv. třtinové smrčiny, s ojedinělým výskytem kleče. V odlehlých hřebenových partiích Travného žije i tetřev hlušec, hnízdí zde čáp černý, jeřábek lesní, sluka lesní, strakapoud bělohřbetý, datlík tříprstý, kulíšek nejmenší a mnoho dalších druhů. Území je také trvalým biotopem rysa ostrovida, vlka a medvěda, běžně lze spatřit jelena nebo srnce. Na jihovýchodním svahu se na ploše 18,68 ha nachází ještě přírodní rezervace Travný potok, zřízená roku 1955 k ochraně horských bučin. Po zelené z Morávky je pod Malým Travným partyzánský pomník a nedaleko od něj zbytky bunkru. Od roku 2020 se Travný uzavře turistům. Od 1. května 2020 bude zrušena turistická značka na jeho vrchol. Důvodem je obnova téměř vyhynulé populace Tetřeva hlušce, který se pod masivem Travný odchovává. 

Tanečnice je hora v Moravskoslezských Beskydech 1 km severovýchodně od Pusteven a 4 km jihovýchodně od Trojanovic. Zalesněna je smrko-bukovým lesem. Vrcholová plošina je pokrytá kamennými mužiky. Tyto stavby tu postavili procházející turisté z kamenů nacházejících se v okolí. Dvě pověsti se váží k vrcholu vedle Pusteven. Jedna souvisí s pověstí o prvních osadnících, druhá pověst je spjata s pohanskými obřady. Pověst I. Jak Barka tancovala. Všichni pilně pracovali, jen Barka spala. Stařešina rodu chtěl zjistit, co za tím vězí. Nechal nejhezčí dívku sledovat. Vyšlo najevo, že Barka noc co noc utíká do lesa a za svitu měsíce tančí. Ani po domluvě dívka ve dne ruku k dílu nepřiložila, jen v noci tančila. Až samotný Radegast ztratil trpělivost. Nešťastné děvče najednou zpozorovalo, že pohyby jsou stále obtížnější, nohy nechtějí poslouchat a vrůstají do skály. Nakonec jí celé tělo zkamenělo. Ráno osadníci sháněli Barku marně. Jen s úžasem hleděli na mohutnou horu, jejíž svahy spadaly do údolí jako záhyby dívčích sukní a celý vrch měl podobu zkamenělé tanečnice. Pověst II. Jak tancovaly čarodějnice. Podle této pověsti dostala hora Tanečnice svůj název podle pohanských obřadů doprovázených divokými tanečními reji. Pohané prý sem vodili sebevrahy a nechávali je na pospas divoké zvěři. Taky se říká, že se na horu slétaly čarodějnice na své tajemné sabaty.

Tanečnice (též Vsacká Tanečnice) je osmý nejvyšší vrchol Vsetínských vrchů i celé Hostýnsko-vsetínské hornatiny s nadmořskou výškou 910 m. Leží na hlavním hřebeni Vsetínských vrchů, 8 km jihovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm. Podle pověsti žila kdysi v nedalekém údolí Brodské matka s dospělou dcerou. Dcera byla do světa a nevynechala žádnou tancovačku v okolí. Jednou matka churavěla a nechtěla dceru na zábavu pustit, ta ale utekla, v hospodě Čarták pod Soláněm protančila celou noc a ráno se brodila sněhem zpátky domů. Tam ale nedošla a její mrtvé tělo našli až na jaře dřevorubci, právě pod vrcholem této hory.

Tanečnice se zvedá východním směrem nad obcí Malenovice a asi pět kilometrů severním směrem od Lysé hory. Na stráních Tanečnice se rozprostírá les. Ve vrcholové části kopce se les částečně rozestoupí a najdeme tu nevelkou mýtinu, ovšem bez možnosti výhledu do okolí. Na okraji lesa u mýtiny na křižovatce lesních cest je umístěno rozcestí zelené a žluté turistické trasy. Po žluté dojdeme na vrchol Tanečnice z osady Bystré. Výchozí bod zelené trasy je v osadě Satina a pokračuje dále kolem hotelu Petr Bezruč přes vrchol Tanečnice na vrchol Kykulka ( 995 m.n.m.). Výskyt názvu hory, Tanečnice, je v Beskydech poměrně hojný a údajně označoval místo, kde se v pohanských dobách odehrávaly obřady doprovázené tanečním rejem. Taky jste přemýšeli, proč je na turistickém rozcestníku uvedeno Tanečnice - sklad? Je to proto, že v okolí rozcestníku je plac pro sklad dřeva z lesů.

Radnice v Malenovicích v září 2018 po téměř dvou letech dokončila rekultivaci kopce Borová pod kostelem svatého Ignáce z Loyoly. Vznikly zde i dvě vyhlídkové terasy. Nahoře u kostelíku Ignáce z Loyoly tak vzniklo vyhlídkové molo, z něhož je skutečně krásný výhled na Beskydy, a pod ním vznikla ještě jedna vyhlídka vybudovaná do kruhu. Ta je umístěna naproti přístřešku, kde je i posezení pro místní či návštěvníky. Kromě vyhlídek zde radnice nechala vybudovat vstupní dřevěnou bránu k chodníku vedoucímu až ke kostelu. Také chodník je zcela nový, kolem dokola je nová výsadba zeleně a květin, které kvetou po celý rok. Radnice má v plánu ještě u kruhové vyhlídky vybudovat konstrukci, na níž bude nafoceno beskydské panoráma, kterým se zde lidé mohou kochat.